PODPORUJEME


Zdeněk Hraba
do Senátu!

(obvod 41, Benešov)


Stanislav Balík
do Senátu!

(obvod 65, Šumperk)


Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

30.01.2013

Autor: Jan Kubalčík

Týdenní ohlédnutí

4. týden 2013


Událostí, která zastínila vše ostatní, bylo druhé kolo volby presidenta ČR a jeho výsledek. Vedle toho stojí za zmínku snad jen informace, že naše země má sice aktuálně osmé nejnižší zadlužení mezi zeměni EU (předpokládám míněno vzhledem k HDP), ale náš dluh roste závratnou rychlostí. Čili vlastně, žel Bohu, nic nového pod sluncem.

Jak všichni víme, presidentem se stal Miloš Zeman, když ve druhém kole porazil rozdílem cca 10% Karla Schwarzenberga. Komentářů se před i po samotné volbě rojí nepřeberné množství, je těžké k nim něco nového přidat. Konzervativní strana jednoznačně podpořila neúspěšného kandidáta, řada z nás se podle svých sil do kampaně i přímo zapojili - našli se pak i takoví, kteří tak učinili skutečně velmi energicky. Karel Schwarzenberg jistě nebyl bez šance, dokázal spolu se svým teamem shromáždit voličskou koalici ústyhodné šíře a početnosti. Nevidím široko daleko nikoho, kdo by mohl dokázat v blízké době něco podobného - tedy mezi nelevicovými voliči. To na bázi stimulace závisti, nenávisti, xenofobie a šovinismu... se voličská koalice tvoří podstatně snáz. Karel Schwarzenberg je bohatý cizák, který si dovolil otřít se o Edvarda Beneše a jeho - tedy naše - dekrety. A, považte, někdy mu není rozumět! Na takovou námitku není lepší odpověď než: tak dávejte lepší pozor, kůže líné...

Samozřejmě, že příslušnost Karla Schwarzenberga k nepopulární vládě, popř. sociální témata hrála roli. Karel Ale Schwarzenberg není tím, kdo by za kritizované kroky vlády nesl tu hlavní odpovědnost. Zejména však, mnoho lidí vnímá, že zadlužování je jednou z kritických otázek a dál to takhle už zkrátka dlouho nepůjde; řada lidí, i mimo střední a vyšší třídu, správně cítí, že i když tato vláda nepřistupuje k reformám vůbec ideálně, v některých (ne bezvýznamných) případech se aspoň snaží posunout věci správným směrem. Na tyto struny se vehementně snaží hrát např. odboroví předáci - a početnost jimi svolaných demonstrací ukazuje, jaký aktivizační potenciál toto téma ve skutečnosti má. To Benešovy dekrety jsou na druhé straně skutečný trumf nad trumfy, který řadě lidí opravdu dává velmi pádný důvod se k volbám dostavit a volit proti „sudeťákům".

Co osobně panu Schwarzenbergovi vyčítám, že otázku dekretů nedotáhl do konce. Měl dvě možnosti. První: být takticky zdatnější, nenechat si téma vnutit a převzít iniciativu. Vím, že se to snadno radí... V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že Benešovy dekrety budou coby hlavní téma kampaně před druhým kolem nastoleny, bylo však prakticky vymalováno. Václav Klaus s celou svojí rodinou pro to udělal maximum. A to byla druhá možnost: když už k tomu došlo, neměl Karel Schwarzenberg své předchozí výroky relativizovat, neměl nijak uhýbat, ani naznačovat nějaké omluvy. Ale stalo se. Měl naopak říct pravdu, ať by zněla jakkoli syrově. Nestalo se. Mohl si vybrat mezi udržením šance na vítězství a zachováním tváře... tím, že se rozhodl ztratit glanc, přišel i o vítězství.

Vždyť samozřejmě že Benešovy dekrety musejí jednoho krásného dne zmizet z našeho právního řádu, chceme-li aby byl civilisovaný... a, mimochodem, stejně tak musí zmizet také Lex Schwarzenberg. Zde je asi těžiště mé hlavní výhrady, kterou mám vůči Karlu Schwarzenbergovi - je jí jeho přístup ke sporu s jeho nevlastní sestrou Alžbětou. Pokud však tato okolnost měla na výsledek voleb nějaký vliv, byl mikroskopický.

V každém případě však byla restituční hranice stanovená od 25. února 1948 nastavena nesprávně díky politickým zájmům postkomunistých sil dominujících v roce 1990 stejně jako dnes na naší politické scéně. Tuto hranici je nezbytné posunout k 30. září 1938. Toto datum je právně podložitelné a oprávněné, ale v současné politické konstelaci zatím stále neprůchodné. Přesto je však třeba obhajovat principy, na kterých stojí západní civilisace, a trvat na pravdivém popsání naší minulosti, včetně z toho vyplývajících závěrů. Oproti původní restituční lhůtě tento posun lépe postihuje jak nacistické tak komunistické bezpráví, které vedlo mimo jiné i k neoprávněnému zcizení majetků. Zatímco období protektorátu a období od 25. února 1948 do listopadu 1989 je popsáno v zákoně, poválečné období nesvobody v zákoně chybí. Přitom bezprávím byl jistě i poválečný teror vůči sudetským Němcům, ale také vůči Čechům, kteří nesouhlasili s Národní frontou a prokomunistickou-prosovětskou politikou. Součástí tohoto bezpráví byl také násilný proces znárodnění - zestátnění (banky, pojišťovny, klíčové průmyslové podniky, zemědělství). Nemůže proto být uznána zákonnost a platnost ani protektorátní vlády, ani poválečného košického vládního programu a všech počinů všech vlád Národní fronty, ať již předúnorových či poúnorových. Stejně tak nelze souhlasit s retribučními dekrety a rozsudky národních a lidových soudů v celém civilisovaném a kulturním světě neslýchaným amnestováním vražd a ostatních zločinů, spáchaných do 28. října 1945, stejně jako se znárodněním průmyslu a zkonfiskováním majetků českých antikomunistů a bezúhonných Němců. V neposlední řadě nelze uznat parlamentní volby v roce 1946 a 1948, jakož i žádné další, které v naší zemi proběhly do roku 1990, neboť ani v jednom případě neproběhly podle platných demokratických zásad, stejně jako je neakceptovatelný zákaz konzervativních antikomunistických politických stran. A konečně není možné souhlasit s vysídlením sudetoněmeckých spoluobčanů. Tedy nejen se zločiny, které ho provázely, nýbrž s vysídlením jako takovým, neboť stojí na uplatnění kolektivní viny a kolektivního trestu, jež se příčí křesťanské morálce.

Karel Schwarzenberg má nepochybně zásluhy o tuto zemi (rozhodně větší, než Edvard Beneš). Když už však Václav Klaus s rodinou, Milošem Zemanem a zřejmě stále nikoli neaktivními ex-strukturami StB toto téma nastolili a bazírovali na něm, byla by jeho zásluha ještě daleho větší, kdyby se k celé věci postavil výše uvedeným způsobem. Doufám, že se nemýlím, když vyjádřím odhad, že to v zásadě odpovídá tomu, co si o celé věci skutečně myslí. A, kdo ví, třeba by mu takový jasný postoj přinesl vítězství.